Víkend v Kasselu

Kassel leží asi 170 km na jih od Hannoveru. To je vše, co jsme se přes víkend dověděli:-) No dobrá, ještě mají výstaviště hned u sjezdu z dálnice a parkování zdarma, což bylo velmi sympatické (většinou člověk vysolí za odložení auta tak pět euro). Ano, tušíte správně, pan Grubby strávil celý víkend výstavně. A co si odnesl? Jedno druhé místo, čtyři kusy držko-masového mixu a na první pohled hrůzostrašný zážitek v podobě pobytu v lůžkové kleci.

My jsme také neodcházeli s prázdnou - ulovili jsme kešku, v žaludku nás příjemně hřál mega obří karibuřt a především jsme si užili den bez nutného usměrňování Kubíka, toho jsme totiž šoupli do klece, které dali pořadatelé v halách k dispozici, a byl božský klid. Hádě spalo pokojně stočené na své dece a nemuselo jako obvykle řešit, že tadleta fenečka strašně zajímavě voní a tendleten pejsek se evidentně chce kamarádit (čili čti: vojedu je všecky). Kouzlo bezpečně odloženého dítěte jsme bohužel objevili až v neděli, ale i sobota stála za to. Teda až na to ranní vstávání o půl šesté.

Po stopách trollů

Tak zatímco ve Ždánickém lese momentálně řádí draci, my tu máme v Deisteru trolly. Tedy teď už jich moc není, dřív tu kutávali zlato a to pak pašovali zpět do své vlasti, do Norska, jenže zlato došlo a v Deisteru zůstalo jen pár trollů, kteří svědomitě hlídají poklady, co v lese poschovávali. No a na ty poklady si samozřejmě brousíme zuby. Musíme ale opatrně, páč nic nevytočí jinak celkem mírumilovného čtyřprsťáka s bambuloidním nosem a rozcuchanými vlasy víc, než když člověk dělá bordel v lese nebo nedejbože mu šáhne na poklad.

Vzhledem k tomu, že se v lese snažíme chovat slušně a na poklady se chceme jen kouknout - no dobře, tak si i jen tak trošičku šáhnout - rozhodli jsme se to risknout a dnes jsme pilně sbírali jednotlivé indície, které by nás měly ve finále zavést ke čtyřem pokladům. Všechny překážky jsme zdárně překonali a získali jsme tak čtyři mapy k pokladům. Hlavní výprava za poklady nás čeká příště.

Maschsee

Maschsee představuje se svými 78 hektary (takový třetinový Prýgl, ale bez sinic) největší vodní plochu v Hannoveru. Je to uměle vytvořené jezero, na délku má 2,4 km, šířka dosahuje od 180 až k 530 metrům. Jak uvádí Wikipedia, je to velmi oblíbená příměstská rekreační oblast – leží prakticky nedaleko centra, v jižní části města. Jméno jezera je odvozeno od slova Marsch (český ekvivalent by měl znít marše), které označuje v severním Německu úrodnou oblast tvořenou naplavenou půdou.

Oblast, ve které bylo jezero vybudováno, původně pravidelně zjara zaplavovala řeka Leine a její přítok Ihme. Jak už to tak bývá, místní obyvatelé nebyli ze záplav zrovna nadšení, vytvoření jezera během třicátých let minulého století mělo pomoci jarní nadílku vody regulovat. Od roku 1986, tedy od 50. výročí stavby, se v Hannoveru v létě každoročně odehrává třítýdenní slavnost Maschseefest, to jsme letos prošvihli.

Západní část jezera je taková víc přírodnější, parková, východní je spíš zase klasická městská promenáda, okolo jezera se dá každopádně chodit na procházku, běhat, jezdit na inline-bruslích, na kole nebo koloběžce, aniž by si pěší a nepěší navzájem překáželi, každý má svoji „dráhu“. Běhači mají dokonce svou šestikilometrovou dráhu přesně vyměřenou a každých 500 metrů je označeno milníkem. Relaxovat se dá i na samotném jezeře, nejen kolem něj. V létě jezdí na jezeře výletní lodě, usilovně se tady vesluje a plachtí, a to i závodně, dokonce tu každý rok bývají evropské závody dračích lodí. K plavání je tu v jižní části plovárna a v zimě se dá na Maschsee i bruslit – pokud je vrstva ledu minimálně 13 centimetrů, vyvěsí město vlajku a hurá na led.

Kolem jezera je i dost zajímavých uměleckých děl, hlavně na jeho východním nábřeží u promenády viz fotky, další na rajčeti.

Víkendová

Tak už začíná přituhovat, celý týden mlhavo, teplota padá - dneska dokonce po ránu zívala pod nulou. Naštěstí si slunko ještě umí probojovat cestu, nicméně já už upgradovala na zimní výbavu včetně pohlavní pokrývky, Jirka stále nedá dopustit na kamíkovskou mikinu, přes kterou jen ležérně nosí bundu.

Je to nevídané, ale i přes víkend jsme dokázali opustit Tamriel (kočičkááá, lvl 12) a podniknout dvě výpravy. V sobotu jsme udělali okruh kolem jezera Maschsee, pár bláznů tu ještě jezdilo na skifu. Jinak je to dost profláklá procházková destinace v Hannoveru, takže se zde zuřivě korzovalo, joggingovalo (to je ale divné slovo :-) ), cyklistikovalo a bruslilo na in-linech. V půlce cesty mi bohužel odešly baterky a navíc se setmělo, příště napravíme - kolem jezera je totiž dost zajímavých soch a vůbec uměleckých děl a budov jako třá muzea nebo fotbalová AWD-Arena.

A v neděli už tradičně Deister, vyzkoušeli jsme nový okruh, tzv. Powerline u Springe. Dneska jsme šli zkrácenou trasu, určitě se sem ještě vrátíme (a to nejen kvůli keškám, však kačerů tu bylo požehnaně).

Mlha

O víkendech podnikáme větší výlety především v neděli. I na tuhle jsem naplánovala výpravu do Deisteru, kde jsme měli nějaké ty keškovní restíky. Zatímco v sobotu ráno Jirka čile vstal brzo a jel spravit Princezně zimní obutí, v neděli už to tak slavně nevypadalo - všude se válela hnusně nevlídná mlha. Já však trvala na svém.

Nálada na bodě mrazu, mlhy. Princezna odmítala používat stěrače. V rádiu Franzi jásala, jak je v Dolním Sasku krásný slunečný den a my jeli zachmuřeně mlhou. Když jsme přijížděli do Springe, mlha zmizela a slunko pralo ostošest. A v lese? Jedním slovem paráda. Jirka zalitoval, že si nevzal své tříčtvrteční kalhoty.

Prošli jsme náš oblíbený okruh a s nadšením lovili kešky, které nám chyběly do série. A že to byly schovky vydařené, prostě takové, u kterých - když je objevíte - nasadíte takový malý přiblblý úsměv a řeknete "Jéééé".

Další fotky máme tady.

Počítání zajíčků

Ne, nejedná se o hannoverskou variaci na počítání oveček před spaním. Právě naopak, jde spíše o záležitost adrenalinovou. Ač bydlíme na sídlišti, v těsném sousedství se nachází zahrádkářská kolonie, oddělená od poměrně frekventovaných okolních silnic živým plotem a širokým travnatým pásem s případným křovím. Pak následuje cesta pro pěší a cyklisty, další pruh trávy a teprve potom jezdí auta. U sídliště je navíc parčík. Prostě zeleň, zeleň, zeleň.

Hlavně z toho parčíku jsem byla nadšená, ideální na ranní venčení. Sice je obklopený kolem dokola houštím, ale co, případná podezřelá individua jistě odradí Grubby. Brzy se ukázalo, že se v křoví neskrývají úchyláci, ale bydlí tam zajíci. Hodně zajíců. A ráno pobíhají družně v parku po paloučkách. A postrádají naprosto pud sebezáchovy, však ten hodný pejsek je nechá na pokoji, když poodběhnou pár metrů dál, že...

Po prvním týdnu jsem vzdala parčík a chodíme ráno na druhou stranu kolem zahrádek. Tam je sice populace mrkvožroutů také početná, ale alespoň se zdržují v prostoru zahrádek, popřípadě v křoví. Občas sice nějaký ten jedinec přeběhne laškovně přes cestu, ale zatím jsem to ustála i bez vykloubeného ramene. Grubby pomalu uznal, že si s ním ušáci hrát na honěnou nebudou, tak se aspoň s láskou věnuje jejich počítání...

Tam a zase zpátky

Poslední říjnový víkend jsme se vydali do Brna, na kontrolu. Ale především přezout Princeznu na zimu. A na tuto akci se samozřejmě nabalil bohatý kulturní program, jak jinak.

Jirka dostal na pátek volno, abychom nezáviděli Čechům, a rozhodl, že vyrazíme už ve čtvrtek večer. Jirka jezdí přes noc rád - jednak je podle něj na silnicích méně aut, a jednak doufá, že brzo vytuhnu a on bude moct prásknout s Princeznou hlavně na německé dálnici více do koní. Po cestě do Brna jsme odlovili dvě kešky, než jsem konečně uznala, že se po tmě navzdory čelovce dost blbě hledá. Usnula jsem někdy před Lipskem. Kolem druhé ráno jsme si projeli zajímavá pražská zákoutí, páč řidič odmítl poslouchat dobře míněné rady naší paní GPS a něco před čtvrtou ranní jsme zakotvili na Čejči, kde jsme měli u našich zazimované, či spíš zaletněné, zimní pneumatiky a domluvenou výměnu na sobotu.

Po příjezdu jsme překecali topení, aby se rozjelo a zalezli do postele dospat spánkový deficit. Naši se z lázní vrátili před polednem, ale to už jsme se chystali do Klobouček. Moc děkujeme za posezení a pokec u čaje, za pizzu a za podvečerní off-road procházku s dobrodružnými prvky. Nesmíme také zapomenout poděkovat Badíkovi za svědomité a opakované nakrytí našeho Grubína, kluci se holt mají moc rádi.

Večer návrat na Čejč, v sobotu dopoledne přezutí Princezny a po obědě šup do Brna, kde nás večer čekala megažranice v Pohádkové hospůdce s Jirkovou rodinou. V neděli dopoledne jsme pak snad pořešili souseda nad náma, který rekonstruuje byt a podařilo se mu nám tak trochu vytopit dva rohy v koupelně a na chodbě. Před dvanáctou jsme už zase uháněli po tankodromu D1 směrem ku Praze, kde jsem aspoň na chvilku navštívili naši pražskou rodinku.

Dál už to šlo jako po másle, veškeré zácpy na cestě se nám vyhýbaly - buď byly na opačném směru nebo vznikaly až po našem průjezdu, trochu jsme pokeškovali na odpočívadlech, Princezna vrněla, Petra Kvitová vyhrála...75 km před Hannoverem, tma jak v pytli a levá zadní pneumatika se rozhodla spáchat sebevraždu. Jirka konvertoval z "Na dálnici bych kolo nikdy neměnil", já a pes jsme byli vykázáni za svodidla a čelovka byla blahořečena. Na nejbližší pumpě jsme pak dofoukli nové obutí a v pohodě dorazili před desátou do Hannoveru. Byla to jízda.

Mezinárodní výstava psů v Hannoveru 2011

Víkend jsme strávili na místním výstavišti, kde se - mimojiné - konala výstava psů. Grubby zůstal raději doma a čekal, co mu přivezeme: dostal nový obojek a dršťky. První den jsme se na výstaviště vypravili autem a  zaparkovali u IKEA. Sice je to k hale 13 poměrně štreka, ale ušetřených pět eur jsem pak s radostí utratila za katalog. No a na druhý den jsme vytáhli ven koloběžky, cesta kolem Maschsee byla super, takže těch deset kiláků tam a zpátky uběhlo rychle.

V sobotu jsme omrkli bosíky, v neděli zase ridgebacky. Pokud si kdy chcete pořídit borderku, vězte, že je to velmi univerzální pes - nejenže pase, ale i uklízí!

Jak to bylo s internetem

Jedna z věcí, která obsadila první místa na seznamu Co-zařídit-po-přestěhování-do-Německa, byl přístup na internet. Pro někoho možná záležitost podružná a nedůležitá, pro nás, potažmo pro mě ale právě naopak. A to nemluvím o nějakém bezcílném brouzdání po webu, což mi taky mimochodem jde dobře. Měla jsem - a doufám pořád mám – domluveno, že budu pokračovat v práci na projektu, který jsem dokončovala v Brně. Bez internetu nemožné. Kde je co v Hannoveru, kam stojí za to zajít, na co se tam připravit…netřeba kupovat mapy, průvodce, vyptávat se kolem, strejda Google zařídí. Stejně jako pohodlně vyřídím objednávku žrádla pro to naše štěstí chlupaté, tak naplánuju na víkend pořádný výlet, postahuju kešky, „vyrobím“ k tomu všemu mapu, takže pak neztrácíme čas ztrácením se. Pokecám se ségrou a s našima, aby věděli, že jsme v pořádku, a jak se nám v Hannoveru daří. Objednám ledničku bez toho, abychom museli objíždět nespočet obchodů, a já denně netahala pravidelně litr mlíka a jeden jogurt. Projdu zprávy a vím, co se děje. Jirka se sice jako denní zpravodaj osvědčil – blaženi ti, kdo mají v práci přístup na internet – ale jeho výběr zpráv je poněkud limitovaný (no alespoň mám přehled, jak Zbrojovka válcuje druhou ligu, hehe). No a večerní seance s trpaslíkama raději nezmiňuji, chápu, že ne každý bude mít pochopení.

Takže jsme si snad vyjasnili, PROČ, teď už zbývalo jen zařídit, JAK. A už to začíná, je třeba podniknout spoustu „malých“ kroků – bez potvrzení o pobytu se tu s vámi v této záležitosti nikdo bavit nebude, to jsme naštěstí zařídili hned první den. A máte německé telefonní číslo? A bankovní konto? Uff, už to máme. Rozhodli jsme se pro firmu Kabel Deutschland (mimochodem jediný poskytovatel internetu přes kábl v Dolním Sasku), kábl je prostě kábl, že. Ještě doma v ČR jsme prověřili, že naše budoucí adresa patří mezi vyvolené a druhý den po nastěhování a tedy po zařízení telefonů a konta jsme stepovali u prodejního stánku. Naše, nyní neváhám říct naivní představa, že vyfasujeme rovnou modem, večer si ho zapojíme a jedem, vzala rychle za své. Náš technik vám během čtyř dnů zavolá a domluví si termín…nechcete rovnou i smlouvu na elektriku a na plyn? Eee, děkujeme a odcházíme. Schránka se nám plní reklamními letáky firmy Kabel s jak jinak než supervýhodnou nabídkou telefonu a internetu po kabelu, konečně přichází i dopis, potvrzující smlouvu. To maličké písmo s informací, že zařízení připojení může v některých případech trvat i čtyři týdny raději nečtu a tajně doufám. Uplyne týden a žádný technik nevolá. Naopak přichází dopis. Je nám líto, ale není možné u vás zřídit kabelové připojení. Tečka. Žádné vysvětlení. Ok, ale my bychom rádi věděli. Rychlý dotaz na zákaznické centrum. Tak jejich technik už na naší adrese byl koncem srpna a zjistil, že máme v baráku slabou elektriku, na ten jejich kabel jako. No to víme taky, že je tu elektrika slabučká jak čaj. Když se Jirka snažil zapojit naši skromnou domácí PC výbavu, vyhodil třikrát pojistky, než uznal, že to prostě elektrika neutáhne. Takže júpíeska pečuje teď výhradně pouze o jeho počítač.

Ok, kabel nejde, tož ADSL – Jirka volí Alici, registrace, potvrzení, jede to šupem, můžem kontrolovat status naší smlouvy, poštou přichází podrobný návod, co se bude dít. Máme přidělených milionpět uživatelských jmen pro jednotlivé funkce, k tomu samo hesla, číslo smlouvy, telefonní číslo, jen ta smlouva je ve fázi „zpracovává se“, až se dozpracovává, během tří týdnů – čili čti až za tři týdny – nám poštou pošlou modem, který si podle návodu nainstalujeme, pak dorazí technik (začínám být na to slovo alergická) a magicky nám zpřístupní internet. Alice posílá nejen dopisy a e-maily, ale taky volá. Dobrý den, technik přijde 14. října někdy mezi osmou a šestnáctou. Snažím se neskřípat zuby. Docházejí nám filmy a seriály, s tak dlouhým offline stavem jsme rozhodně nepočítali. Po několika sezónách Sexu ve městě a Covington Crossu se to blíží, v úterý před toužebně očekávaným pátkem zvoní pošťák, v krabici je FritzBox, ach. Následný e-mail vymezuje návštěvu technika na dopoledne mezi osmou a dvanáctou, je třeba zařídit, aby nás našel a aby měl přístup k potřebným skříňkám v domě. Vysílám Jirku do sklepa se ujistit, že milému technikovi nebudou bránit žádné zamčené dveře. Jmenovky jsou v pohodě. Pátek. Vyvenčit psa, před osmou stojím v pozoru s obavami, jak budu komunikovat s technickým člověkem já jako technický antitalent. Německy. Kam všude bude v bytě chtít jít? Bojí se psů? Co když ta skříňka ve sklepě není ta pravá? Kde mám sakra levou papuču, Grubby?!? Čekání je třeba si zkrátit nějakou činností, hmmm, FreeCell…po odehrání skoro stovky her, po utření nádobí a po dvanácté mi začíná docházet, že technik nedorazil. Třeba toho má v pátek hodně a za chvíli dorazí. Naivko! Ve dvě táhnu nebohé zvíře před barák na rychlé venčení a posedle pozoruju domovní dveře. Po čtvrté doráží pán domu. Počkáme do pěti a pak zavolám na zákaznickou linku, jo? NE, volej HNED, poněkud již hystericky zvyšuju hlas.

Dobrý den, dnes měl přijít technik a spustit nám připojení, čekáme celý den a nikdo nedorazil. Aha. Aha. Hmm. Takže teď už se do bytu vůbec chodit nemusí, on jen pak zavolá, že je to hotovo. Ne, nikdo nevolal. Následnou konverzaci o tom, že připojení stejně nefunguje, vnímám jen na půl ucha, protože tluču hlavou o zeď. Tak já na toho chlapa čekám půl dne, on se tady otočí, pohrabe se v drátech a ani mi pak nezavolá?!? Od potupné smrti mučením ho zachrání pouze jediné – přístup na internet, fungující. Nefunguje to. Chybová hláška. Něco s PPPOE balíčkama, Alice je nechce od Fritze přečíst. Další telefonát, tentokrát přímo na technické oddělení. On nezavolal? Hmmm. A jaký je problém? Hmmm. Přijde se na to podívat náš technik, 23. října. Ale to je neděle, jste si jistá? Ach, tak 24. října…Vidím rudě. Paní to asi telepaticky vycítila a nabízí 21. října. Přijde pan technik. Přijde tentokrát i do bytu. Přijde? Přežije? To be continued….

Přišel. Úderem osmé zazvonil na domovní zvonek kouzelný dědeček a ohlásil se „Telekom!“, za dalším pár minut vyjel výtahem až k nám, prošel dveřmi na chodbu a zahalekal „Licht!“, porýpal se v krabičce na chodbě, sjel do sklepa provádět další rituály s hlavní přípojkou. Po jeho odchodu se u Frice rozblikala kontrolka DSL zeleně…magic!

První tři dny v Hannoveru

Hannoverský deník, hvězdné datum: první tři dny, poručík Oliev

Tak byla to jízda. A začala skoro přesně o půlnoci, o mírné zdržení se již tradičně postaral člen posádky pan Grubby, který byl – pravda proti své vůli – vyvlečen na poslední venčící okruh, a jako obvykle kapitán Alier, ten si zase zapomněl kšiltovku na polici. Až pak bylo vše připraveno k hladkému startu a Princezna vyrazila do tmy, překodrcala D1, statečně projela Zloměstem, ehm Prahou, a směřovala k Ústí nad Labem k německým hranicím. Cestou kapitán ocenil zejména kamíkovskou mikinu a poručík porušila striktní pravidlo a navlékla si ponožky do sandálů! Přece jen, jeli jsme na sever.

Po četných zastávkách nás před devátou ráno přivítal Hannover. Deštěm. Při zapnutí stěračů se ftipně utrhl ten na straně spolujezdce, naštěstí měl dost rozumu a zapadl pod kapotu, odkud byl po příjezdu na místo vydolován a opět připevněn. Sraz s panem správcem byl až v deset, tak jsme se vydali na průzkum okolí do Ricklingen a objevili jsme zastávku šalin a veterináře. V deset jsme převzali byt, podepsali tunu papírů a vyšůrovali náš hlavní stan. Ještě před příjezdem pana Kloboučka – ano, my víme, že se jmenuje jinak, ale modří vědí – jsme se stihli nahlásit k pobytu. Zde se ukázalo, že Němci stále nezaregistrovali rok 1993, neboť máme ve formuláři Tschechoslowakei. Ale možná mají ten systém natolik sofistikovaný, že rozlišuje stát v době našeho narození.

Ve dvě dorazil pan Klobouček a přivezl nám naše věci. Po jeho odjezdu se ukázaly priority jednotlivých členů posádky – poručík vybalila matrace a šla hybernovat, zatímco kapitán nechtěl spočinout, dokud nevybavil velitelský můstek veškerou technikou, přičemž se mu podařilo vyhodit třikrát pojistky než vše doladil. V bytě nejsou žádná světla, takže zatím svítíme lampičkama, v koupelně není zásuvka, takže tady nastupují svíčky. Grubby zvládá jízdu výtahem skvěle, jen z balkonu je poněkud nesvůj. Naši nepřítomnost přežívá s grácií sobě vlastní – nanosí si na matraci po jedné papuči z páru, vše doplní kapitánovýma ponožkama a na své sbírce spokojeně usíná.

Naše hlavní zásobárna jídla je zatím market Famila, takový zmenšený Globus. Ano, Famila – se slzou v oku vzpomínám nostalgicky na stejnojmennou zaplivanou hospodu na Ostrožné v Opavě. Wow, mají tady zálohované PETky.

Druhý den se vydáváme do města poběhat pár úřadů. Po cestě objevujeme Hornbach a učíme se sdílet chodníky s cyklisty, kteří tu mají vyhrazený pruh. Grubby si svým kukučem podmaňuje město a místní ženy. Zastávka první – nahlášení psa. Kroužíme s Grubbym kolem budovy, zatímco Jirka nahoře vyřizuje. Pan vrátný se evidentně nudí, neboť vychází za mnou ven a sděluje mi, jestli prý chci nahlásit psa, že jsem tady správně. S díky oznamuji, že páníček už na tom pracuje. Tak máme nahlášeno s jedním háčkem, od července 2011 je povinné psa pojistit…ok, píšeme si. Zastávka druhá – INTERNET, životně důležité, ukazuje se, že potřebujeme nejdřív německé telefonní číslo, ok, rychlý přesun do německého Vodafonu a zpět, ouha, přestávka, takže se vydáváme zařídit konto v bance. Čekáme s Grubbym v parčíku na lavičce. Začíná být zima a protivně foukat. V tom nás vysvobozuje Jirka, prý máme jít s ním, v bance nám pojistí i psa. Vstupujeme točícíma se dveřma s nálepkou Vstup se psy zakázán do banky, kde nás čekají dvě usměvavé dámy, jedna na konto a druhá na pojištění. V kanceláři je příjemné teplo a Grubby blaženě usíná pod stolem a vůbec netuší, že odteď může zničit věci v hodnotě pět milionů eur. Ne abyste mu to někdo řekl!

Po dvou hodinách odcházíme s kontem a pojištěním zařídit ten internet. Technik zavolá tak do týdne, deseti dnů…COŽE?!? Absťák bude strašný. Jsou čtyři odpoledne a my jdeme na pojišťovnu, uvnitř slušná fronta, zavírají v pět. Vzdáváme to a jdeme domů.

Středa, poslední srpnový den, vyřizujeme restíky, tentokrát necháváme Grubína doma. Nejdřív do realitky, pak opět do centra. Odškrtáváme si pojišťovnu a zanesení potvrzení o pojištění psa, procházíme centrum k hlavnímu nádraží, cheeseburger stojí jedno euro. Na konci září je tu Oktoberfest.