Hannoverský deník, hvězdné datum: první tři dny, poručík Oliev
Tak byla to jízda. A začala skoro přesně o půlnoci, o mírné zdržení se již tradičně postaral člen posádky pan Grubby, který byl – pravda proti své vůli – vyvlečen na poslední venčící okruh, a jako obvykle kapitán Alier, ten si zase zapomněl kšiltovku na polici. Až pak bylo vše připraveno k hladkému startu a Princezna vyrazila do tmy, překodrcala D1, statečně projela Zloměstem, ehm Prahou, a směřovala k Ústí nad Labem k německým hranicím. Cestou kapitán ocenil zejména kamíkovskou mikinu a poručík porušila striktní pravidlo a navlékla si ponožky do sandálů! Přece jen, jeli jsme na sever.
Po četných zastávkách nás před devátou ráno přivítal Hannover. Deštěm. Při zapnutí stěračů se ftipně utrhl ten na straně spolujezdce, naštěstí měl dost rozumu a zapadl pod kapotu, odkud byl po příjezdu na místo vydolován a opět připevněn. Sraz s panem správcem byl až v deset, tak jsme se vydali na průzkum okolí do Ricklingen a objevili jsme zastávku šalin a veterináře. V deset jsme převzali byt, podepsali tunu papírů a vyšůrovali náš hlavní stan. Ještě před příjezdem pana Kloboučka – ano, my víme, že se jmenuje jinak, ale modří vědí – jsme se stihli nahlásit k pobytu. Zde se ukázalo, že Němci stále nezaregistrovali rok 1993, neboť máme ve formuláři Tschechoslowakei. Ale možná mají ten systém natolik sofistikovaný, že rozlišuje stát v době našeho narození.
Ve dvě dorazil pan Klobouček a přivezl nám naše věci. Po jeho odjezdu se ukázaly priority jednotlivých členů posádky – poručík vybalila matrace a šla hybernovat, zatímco kapitán nechtěl spočinout, dokud nevybavil velitelský můstek veškerou technikou, přičemž se mu podařilo vyhodit třikrát pojistky než vše doladil. V bytě nejsou žádná světla, takže zatím svítíme lampičkama, v koupelně není zásuvka, takže tady nastupují svíčky. Grubby zvládá jízdu výtahem skvěle, jen z balkonu je poněkud nesvůj. Naši nepřítomnost přežívá s grácií sobě vlastní – nanosí si na matraci po jedné papuči z páru, vše doplní kapitánovýma ponožkama a na své sbírce spokojeně usíná.
Naše hlavní zásobárna jídla je zatím market Famila, takový zmenšený Globus. Ano, Famila – se slzou v oku vzpomínám nostalgicky na stejnojmennou zaplivanou hospodu na Ostrožné v Opavě. Wow, mají tady zálohované PETky.
Druhý den se vydáváme do města poběhat pár úřadů. Po cestě objevujeme Hornbach a učíme se sdílet chodníky s cyklisty, kteří tu mají vyhrazený pruh. Grubby si svým kukučem podmaňuje město a místní ženy. Zastávka první – nahlášení psa. Kroužíme s Grubbym kolem budovy, zatímco Jirka nahoře vyřizuje. Pan vrátný se evidentně nudí, neboť vychází za mnou ven a sděluje mi, jestli prý chci nahlásit psa, že jsem tady správně. S díky oznamuji, že páníček už na tom pracuje. Tak máme nahlášeno s jedním háčkem, od července 2011 je povinné psa pojistit…ok, píšeme si. Zastávka druhá – INTERNET, životně důležité, ukazuje se, že potřebujeme nejdřív německé telefonní číslo, ok, rychlý přesun do německého Vodafonu a zpět, ouha, přestávka, takže se vydáváme zařídit konto v bance. Čekáme s Grubbym v parčíku na lavičce. Začíná být zima a protivně foukat. V tom nás vysvobozuje Jirka, prý máme jít s ním, v bance nám pojistí i psa. Vstupujeme točícíma se dveřma s nálepkou Vstup se psy zakázán do banky, kde nás čekají dvě usměvavé dámy, jedna na konto a druhá na pojištění. V kanceláři je příjemné teplo a Grubby blaženě usíná pod stolem a vůbec netuší, že odteď může zničit věci v hodnotě pět milionů eur. Ne abyste mu to někdo řekl!
Po dvou hodinách odcházíme s kontem a pojištěním zařídit ten internet. Technik zavolá tak do týdne, deseti dnů…COŽE?!? Absťák bude strašný. Jsou čtyři odpoledne a my jdeme na pojišťovnu, uvnitř slušná fronta, zavírají v pět. Vzdáváme to a jdeme domů.
Středa, poslední srpnový den, vyřizujeme restíky, tentokrát necháváme Grubína doma. Nejdřív do realitky, pak opět do centra. Odškrtáváme si pojišťovnu a zanesení potvrzení o pojištění psa, procházíme centrum k hlavnímu nádraží, cheeseburger stojí jedno euro. Na konci září je tu Oktoberfest.
Žádné komentáře:
Okomentovat